Sebevědomý postoj: Neviditelná zbraň v každé situaci

Většina lidí si pod pojmem sebeobrana představí údery, kopy, chvaty nebo vytažení pepřového spreje. A přesto existuje něco, co funguje dřív, než se kdokoliv přiblíží na vzdálenost úderu. Něco, co často rozhodne o tom, jestli k útoku vůbec dojde. Tím nástrojem je postoj – tělesný, mentální i emoční.

Útočník si nevybírá nejsilnější cíl

Představte si městskou ulici večer. Skupinka hlučných lidí, žena s mobilem, muž s batohem, někdo jde s hlavou sklopenou, jiný se dívá kolem sebe. Kdo bude pravděpodobný cíl? Výzkumy i reálné zkušenosti z policejních výslechů ukazují jednoznačně – agresor si nevědomě (nebo vědomě) vybírá osobu, která působí zranitelně. Neosloví toho, kdo se drží rovně, dívá se přímo, vypadá, že ví, kam jde a co se kolem něj děje.

Praktická sebeobrana tedy začíná dávno před konfliktem. V řeči těla. V rozhodnosti. Ve způsobu, jak člověk vchází do prostoru. Tělo totiž komunikuje neustále – a mnohdy hlasitěji než slova.

Postoj, který "nevybízí"

Jedním z nejúčinnějších způsobů prevence útoku je tzv. nevybízející postoj. Nejde o to vypadat nebezpečně. Jde o to působit klidně, stabilně a sebejistě. Nezainteresovaně, ale přitom vnímajícím způsobem.

Co to znamená v praxi?

• Ramena dozadu, brada lehce vzhůru. Nehrbit se. Neuhýbat očima.

• Chůze bez spěchu. Kdo pospíchá, působí jako snadný cíl.

• Rozhled. Vědět, kdo je kolem. Vnímat pohyb, výrazy, vzdálenosti.

• Nedržet mobil v ruce jako záchranu. To nevysílá sílu, ale únik.

Tento postoj neznamená aroganci. Nejde o hraní si na "drsňáka". Je to vědomá komunikace těla, že jste připraveni.

Proč to funguje

Podvědomí útočníka reaguje na signály. Působí to trochu jako výběr kořisti u predátorů. Testují reakce, pozorují držení těla, čekají na slabost. Pokud vnímají, že potenciální oběť není pasivní, ale všímavá, často se rozhodnou hledat snadnější cíl.

Je to důvod, proč se často stávají terčem ti, kteří se snaží "nevnímat", "nevidět" nebo být "neviditelní". Tělo vysílá signál: "Nevím, co se děje, nejsem připraven." A právě to agresora láká.

Postoj ve vypjaté situaci

V případě, že k přímému ohrožení dojde, je postoj stále klíčový. Postavit se čelem, s nohama lehce rozkročenýma, ruce volně před tělem (ne v pěstích, ale ani podél těla), a udržovat oční kontakt. Využít tzv. neeskalační gesto – ruce dlaněmi vpřed, ale v připravenosti.

Tím dáváte najevo:
"Nechci problém, ale vím, co dělám."
Tento jednoduchý signál může rozhodnout, jestli agresor zaútočí, nebo si to rozmyslí.

Trénink postoje

Stejně jako se trénuje technika úderu, je možné a potřebné trénovat držené těla a chování v krizové situaci. V naší Akademii věnujeme těmto aspektům značnou pozornost – protože reálné situace se často neodehrávají na tatami, ale na nádraží, v tramvaji nebo před klubem. V prostředí, kde rozhoduje první vteřina. A často i první dojem.

Doporučujeme cvičit:

• vědomé dýchání při pohybu v prostoru

• rozhodnou chůzi ve veřejném prostředí

• oční kontakt bez konfrontace

• "freeze dril" – nácvik okamžitého zpevnění postoje při signálu nebezpečí

Nejúčinnější obrana je ta, která zůstala nevyslovená

Ne každá sebeobrana musí skončit fyzickým konfliktem. Naopak – nejúčinnější obrana je ta, která zůstala nevyslovená. Pokud jste schopni skrze své tělo vyslat vzkaz "nejsem snadný cíl", často se vám problém vyhne.

Postoj není jen technika. Je to vaše první linie obrany. Je to postoj, který nosíte každý den – a který může rozhodnout o tom, zda k útoku vůbec dojde.